Nejde o cíl, ale cestu k němu. Ale je to tak? Opravdu nejde o cíl? Vždycky jsem si to taky myslela, že by mě mělo bavit to, co dělám a cíl by měla být jen třešnička na dortu. Když ovšem děláte něco dostatečně dlouho a bez viditelných výsledků, začnete pochybovat.
Otázky jako každodenní chléb.
Je to dobře? Dělám to dobře? Kde je chyba a proč se mi stále nedaří?
Vždycky se mi dařilo a teď je tomu najednou jinak. A já nevím proč.
Proč se tak dlouho usilovně snažím dosáhnout cíle, který se mi zdá den ode dne vzdálenější? Nemělo by to být naopak?
Proč mi osud hází klacky pod nohy? Nebo ne, a má to tak být?
Má opravdu všechno v životě svůj důvod? Svůj smysl?
Je opravdu všechno špatné k něčemu dobré?
Něco ti nejde, nedaří se?
Nevzdávej se? Nebo se vzdej, protože ti osud značí, že ta cesta je jinde?
Kdy poznat, že už je opravdu čas udělat něco jinak? Ale co?
Tak blízko a přesto tak daleko.
Dennodenně se mi tyto otázky točí hlavou.. Ale už jsem tak blízko! Nebo tak daleko? - Abych to teď vzdala!
Myslíte si, že už jste v cíli. Ale najedou zjistíte, že jste zase na začátku.
Někdo mě obdivuje, podporuje a věří, že to dokážu! Zatímco jiní se se mnou radši přestali bavit, protože mě a toho kolotoče už asi měli dost...Nevím, odešli beze slov.
Nemluvím poslední roky o ničem jiném - nic jiného mě nezajímá, nad ničím jiným nepřemýšlím a nic jiného nedělám.
Jak drahá je cena zkušeností? Jak moc a kolik stojí probdělé noci, nervová zhroucení, hysterické záchvaty a potoky slz? A je tohle vůbec "něco", co si to zaslouží? Nebo jsem si jen vsugerovala myšlenku, že za každou úspěšnou věcí stojí právě opravdový pot, slzy a krev, protože to jinak nebude stát za to? A tak si to celé nechtěně přitahuji do svého života?
Možná jsem se upnula na svůj cíl tak moc, že jsem přestala vidět tu cestu. Cestu, která má být cíl.
Věřím!
Naučila jsem se toho už za tu dobu opravdu hodně. Ale stále je to málo. Nebo není?
Moje touha uspět je jako hvězdy. Vidíte je, víte, že jsou opravdické, ale nemůžete je chytit ani se k nim přidat. Ale víte, že tam jsou!
A tak čekám. Dál se snažím. Vy/Držet. Nebrat si to tak. Myslet pozitivně.
A doufám. Zž se blížím k cíli. To nejhorší mám za sebou.
A teď přijde jen to dobré.
Věřím!
Mám ráda přísloví "Lidi míní, život mění." A opravdu to tak je. Nečekané zvraty a nové příležitosti, které byste bez nutné změny nepoznaly.
A tak i já využívám momentální situace a pouštím se do něčeho pro mě nového. Ale zároveň nepřestávám věřit, že dotáhnu i to staré! A na samém konci duhy najdu ... Úspěch!
Comments